Výňatek ze spisu Emanuela Karla Zeinera, ředitele
měšťanské školy v Ústí n. Orlicí: „Města Ústí nad
Orlicí dějepisné památky“, vyšlé r. 18S0.

 

Za starodávna bylo všechno okolí ústecké hojnými hvozdy pokryto. Za dob krále Vladislava 1. (roku 1167) jen úzký nějaký pruh země při Třebovce byl vymýtěn, kdežto od potoka Sloupnice ke Třebovce, odtud pak zase až k hranicím zemským les se šířil. Za Přemysla II. byly části, jmenovitě na východ od nynějšího listí vykáceny a krajina ta zalidněna osadami, založenými na způsob německý. Tenkráte končiny zdejší, někdy Slavníkovcům, pak Vršovcům a po nich králům českým patřivší, byly v drže¬ní Oldřicha / Drnholce a Heřmana z Ústí, synů to Viléma z Drnholce, po němž nazváno Ústí Wilhelmswcrde (i Wilhelmswerde, I. j. Vilému milé, nebo Wiilhelmswarte, I. j. stráž Vilémova), podle toho po německu překrouceno pak na Wildenschwert, když byl původní slovanskou osadu Ústí proměnil v městečko podle tehdejšího vzoru německého.

 

Ústí nebylo, podle všech známek, město hrazené, příslušelo ke hradu Lanšperku, jehož osudy při¬rozeně dotýkaly se i poddaného Ústí. Po roce 1276 připadlo panství lanšperské koruně a spravovali je purkrabí královští, avšak po založení nového kláštera na Zbraslavi (1292) daroval král Václav II. listinou nadační ze dne 21. května 1304 panství lanšperské řádu cisterciáků zbraslavských i s Ústím („ipsa civitas Wilhelmswerd“). Avšak nedlouho těšili se v klidu z těchto statků — po smrti syna králova, Václava III. v Olomouci roku 1306 zavražděného, počali mnozí z držitelů okolních hradů a tvrzí lid poddaný a statky klášterské zle odírali a když výpady z hradů, zejména ze Žampachu a z Brandýsa, neustávaly, odevzdali mniši roku 1316 celé panství Hynáčovi z Dubé zdarma v užívání, jen aby lid byl před zpupností okolní šlechty uchráněn. Ale již roku 1320 sáhl po panství lanšperském král Jan, když byl již bezmála veškeré statky koruny královské rozprodal a zastavil a teprve po pěti letech na prosby opata Petra, známého kronikáře, zpovědníka královny Elišky, byly statky klášteru opětně vráceny (1 I. dubna 1325).

 

V kronice opata Petra čteme, jak lid byl tehdy utiskován všemi sousedy, poněvadž Zbraslav byla příliš vzdálena a nebylo tu přímého ochránce poddaných. A nebylo ani řádného zisku ze statku, jejž neměl kdo mocí ochraňovati. To byly asi příčiny, proč město Ústí v roce 1350 přešlo ve světskou moc biskupství litomyšlského, pod jehož duchovní správu již před tím patřilo. Pod touto vrchností dobře bylo našemu městu; nezachovaly se však z doby té žádné písemné památky, které asi byly v roce 1498 požárem radnice zničeny.
Válkami husitskými bylo pohřbeno biskupství litomyšlské a v okolí města zničeny kláštery v Lan- škrouně a v Orlíku u Brandýsa. Po smrti Žižkově zmocnili se Sirotci hradu Lanšperka, odevzdali jej ve správu Janu Městeckému z Opočna, později však sami, když na jeho věrnost nemohli spoléhali, v r. 1129 k Lanšperku podruhé přirazili, na Městeckém jej dobyli a hrad poplenili. V r. 1133 uváděn je ve staré gruntovní knize města České Třebové majitelem Lanšperka Jan ze Šarova, sídlem na Lanšperoe, který též z Jenštýna se psával.
V r. 1451 veden jest v držení panství lanšperského Zdeněk Kostka z Postupic, purkrabí pražský a mincmistr království, po něm bratr jeho Jan, pán na Brandýse nad Orlicí, po jehož smrti (r. 1486) synové jeho Bohuš a Jan. Tito povolili ústeckým dva pivovary. Jmění lanšperské potom s městem Ústí přechází panem Vilémem v majetek rodiny z Pernštýnů. Léta 1512 pan Vojtěch z Pernštýná snovařům ústeckým cech zařídil, první to cech v našem městě, po pěli letech vešel tu pak v život cech soukenický.
Vilém z Pernštýná jevil ke straně podobojí podivuhodnou snášenlivost, v té pak syn jeho Vojtěch jej věrně následoval, jeho bratr Jan pak, který potom panství zdědil, dokonce v roce 1523 veřejně ke straně podobojí přistoupil. Z neznámé příčiny přešlo pak panství lanšperské postupem Petru Bohdaneckému z Hodkova, jenž roku 1544 zařídil tovaryšům řemesla soukenického zvláštní řád. Za něho postavena v Č. Třebové radnice, která dodnes nese erb jeho a nápis s letopočtem 1546.
Zboží lanšperské pak znovu přechází v majetek Pernštýnů a to roku 1564 Vratislavem z Pernštýná,nejvyšším kancléřem království českého. Ústečtí mají nejednu příčinu vděčně vlády jeho vzpomínali. V roce 1567 dal jim na příklad právo odúmrtí, které dosud vrchnosti náleželo, tak aby každý statkem svým, movitým i nemovitým, volně vládnouti a jej komukoliv odkázali mohl a jiná dobrodiní městu prokázal. Jeho manželka byla velkou přítelkyní Jezovitů a on sám stal se jich předním příznivcem. Zemřel 27. října 1582. Dva jeho synové panství lan¬šperské zdědili, ale zboží zadlužené nadlouho držeti nemohli a tak koupí dostalo se toto roku 1588 v drže¬ní rytíře Adama staršího Herzána z Karasova. Stalo se tak za krále Budolla II., za něhož panství lanšperské stalo se svobodným a zpupným dědictvím a koupě Herzánova vložena do desk zemských.
Pan Adam byl opakem mnohých svých vrstevníků i předchůdců, kteří život nádherný vedli, on byl až příliš šetrný a jeho hospodárnost neznala časem mezí. Tvrdě na poddané dávkami a robotou dokročil a tím jmění jeho vzrostlo, takže byl pak nejbohatším ze stavu rytířského v celé zemi. Když však stavové roku 1618 proti Ferdinandu II. odpor zdvihli, tu on k potřebám země ničím nechtěl přispěti, takže násilím bylo mu pak pro ten účel 180.000 kop grošů odňato. Útrap těchto dlouho nepřežil a v roce 1619 zemřel.
Tři synové jeho pak po něm zbožím lanšperskym vládli — jim tehdy ústečtí spis pamětní podali, z nařknutí vzpoury se očisťujíce „že jsou na to nikdy nemyslili ani mysliti neumějí, aniž jim to na srdce nepřišlo, aby co takového před se bráti měli“ a potvrzení práv a výsad svých a některých nových milostí se doprošujíce. Dostalo se jim výsad po¬tvrzení. Jen právo na statky „lidí zběhlých a zmařilých“ si vrchnost vymínila. Prodej vína byl městu povolen, pálení kořalky, bez vůle a vědomí vrchnosti však nikdo nesměl býti do obce za měšťana přijat a zvláště ústeckým na srdce kladeno, městohodnými a dobrými řemeslníky osadili. Než bratří dlouho nevládli, úmrtím Viléma Jiřího stal se Zdeslav dědicem. Ten vládl asi v duchu tlaku, který otec zavedl, z čehož vzpoura vznikla, jež teprve na rozkaz králův soudem 12 komisařů ze stavu panského i městského byla skončena. Poddaní odprosili a pro časy budoucí trestem na hrdle jim pohrozeno, ale i stížnostem jejich dostalo se sluchu, takže z platů stálých obilních, které ode dříve byli dlužni, jim polovice slevena a ostatní placení prodlouženo, ně¬které roboty zmírněny a mnohá před tím zavedená nespravedlnost zrušena a útisk zmírněn. To týkalo se hlavně lidu vesnického, neboť města byla v té době ve stavu utěšenějším a při konci 16. a začátkem 17. věku stála právě ve svém rozkvětu.
Tak i pro město Ústí byla tato doba jeho zlatým věkem. Ale žel, trvala jen krátko, nastala vál¬ka třicetiletá.

Dne 7. července 1622 prodal pan Zdeslav z Karasova panství lanšperské za 183.000 kop míš. knížeti Karlu z Liechtensteinů, místodržícímu království českého. Nedobré časy nastaly pak ústeckým. Hned
roku 1624 právo vaření piva, pak šenk vinný byl městu odňat. Marně se potvrzení privilegií svých dovolávali. Kníže Karel vydal sice patent, „když k víře katolické všeobecně přistoupí, že jim všechny jich živnosti a svobody, jako i privilegia k stvrzení od J. M. knížecí přijití mají“, ale přes to rodinnému nástupci pak připomínali (r. 1629), že přijavše víru katolickou, uvedeným patentem stvrzení výsad slíbeno mají. Nemnoho asi pořídili. Teprve roku 1641 byly jim některé výsady potvrzeny, ale ne všechny. Kníže povolil městu o gruntech a věcech sirotčích knihy vésti, od starodávných robot pěších a koňských je osvobodil. Další výroční trh povolil. Není ale známo, proč po sedmi letech ústečtí znovu po¬tvrzení svých výsad žádali, práva várečného se jim ale již pak nedostalo.

R. 1638 žalováno bylo knížeti z Ústí, jak město válkou (třicetiletou) ochuzeno jest, jak lidem vojenským vyrabováno, jak o dobytek, oděv a jiné všech¬no obyvatelstvo přišlo. Rok na to Rainer vtrhl do Cech a Ústí vpádu nepřátel plně zakusilo. Celé město bylo úplně vyrabováno, kostel obrán a zpustošen, lid do lesu a skal se utekl. Tehdy asi i hrad Lanšperk v rozvaliny klesl. Na to zase r. 1643 Torstensohn jda do Moravy kraje tylo pustošil a na cestě zpět Ústí zase nevynechal.
R. 1705 v den Obrácení sv. Pavla na víru stihlo město Ústí nové neštěstí: 32 domů spolu s radnicí lehlo popelem. Jak velká tehdy nouze byla, svědčí, že celých 17 roků zůstalo pak město bez radnice.
Pod Liechtensteiny pak město zůstalo a lanškrounský hejtman byl mu pánem velmi mocným. V r. 1721 byl jím hejtman Saychter, města Ústí velký nepřítel. Tehdy ústečtí u král. krajského sou¬du snížení kontribucí se dožadovali, ale on nepříliš lichotivé dal o nich vysvědčení, tvrdošíjnost jim vy¬čítaje. Ohradili se proti tomu, na velkou svoji bídu ukazujíce.
O válce sedmileté není zpráv, ale jisto, že město velmi trpělo. R. 1742 táhla touto krajinou spojená vojska prusko-saská, r. 1748 král pruský, Fridrich II. od Olomouce k Mýtu táhl a zbloudiv do Ústí ne¬přišel, zařež každoročně 5. července bohoslužby konány. Válka potom ale ještě pět let trvala a po veškerou tu dobu vojsko v Ústí leželo. Rok 1776 je pro historii města zajímavý tím, že toho roku k stavbě chrámu v nynější podobě přikročeno.

Za Frank Josefa Liechtensleina zlý čas přišel, neúroda, hlad a nouze tu panovaly, takže nu začátku jara 1773 lidé trávu, hlávkové plevy a jiné rozličné byliny trhali a je sekali, s otrubami míchali a na kutchanách pekli. R. 1776 chrám ústecký byl dostavěn; obraz na hlavním oltáři, ve Vídni od znamenitého prý malíře zhotovený, kníže kostelu daroval.
Dne 10. srpna 1795 bylo listí na svobodné, municipální město povýšeno.
Pak historie praví, že od počátku válek francouzských nemírnilo ani jediného roku, kdy by nebylo město mělo s vojskem nesnáze — byly to četné po¬chody vojska domácího i cizího, starost o ubytování jeho. Vedle toho potloukaly se v zemi ještě jednotlivě tlupy vojsk, jež od města k městu jezdíce výpalné na ustrašených obyvatelích vydírali. I do Ústí r. 1808 jedna takováto tlupa vojska bavorského přijela. Slezše s koní v dolní hospodě, purkmistra si zavolali dali, výpalné žádajíce. Tento nemoha se s nimi srozuměli, tehdejšího děkana J. Kautského přivolal, který přijda, od vojáků, aby rozkazem vyšším se preukázali, žádal; když pak lito jím vykázali se nemohli „šturmem lidu“ jim pohrozil. Zatekše se zbojníci, rychle ujeli.
Dne 20. srpna 1845 jel tu po železné dráze první vlak, na nádraží bylo slavné uvítání hodnostářů, kteří vlakem z Olomouce do Prahy jeli a při té příležitosti rozdávána báseň česká v sličné úpravě.
O událostech v r. 1818 cituji historika Zeinera:
„Dne 13. března 1848 udělil císař Ferdinand V. konstituci národům svým a již dne 19. toho měsíce jela skrze Ústí k Jeho Veličenstvu z Prahy deputace, která za samostatné zřízení zemí koruny české žádati měla; v ní i ústecký měšťan Libor Schlesingcr se nacházel. Dne 21. toho měsíce vracela se, nadějí blahou opojena, zpět. Z bližšího i dalšího okolí množství lidu k uvítání jí na nádraží zdejším se sešlo; za hlučné střelby při zvucích hudby a při obecném nadšení dojel vlak. Po řeči přivítací ujal se slova Petr Fastr a obecenstvu šťastný výsledek cesty sdělil. Napotom s jásotem uvedena jest deputace do města, které slavnostní roucho bylo na se vzalo. Večer v hostinci ,,u modré hvězdy“ vystrojena slavná hostina a teprve druhého dne deputace dále ku Praze se brala. Po příkladu jiných měst záhy se tu také národní garda zřídila; čítala celkem asi 460 mužů, z nichž však větší část z nedostatku jiné zbraně pouze pikami ozbrojena byla. Když pak po událostech svatodušních mnohé gardy venkovské nerozvážně ku Praze se hnaly, tu ústečtí, k radě jakéhosi Pražana, prvé u purkmistra měst pražských skrze vyslance o stavu věcí ptáti se dali a tak k jeho slovu všelikým zbytečným nesnaženi moudře se vyhnuli. —
Když pak následujícího roku p. Libor Schlesinger, jenž v čele všeho ruchu v městě stál, jat a soud¬ně vyšetřován byl, tu mnozí přátelé jeho o zachovalosti jeho občanské vysvědčení na tehdejším radním A. Kohlerovi vyžadovali; tento je však, jak tito si přáli, vydali nechtěl. Tu sebravše se ženy některé s hrozným povykem na radnici se braly, kde mnohé potom nepřístojnosti, prý sobě dovolily. Radní Kobier viděl se nucena rychle se odstranili; za krátko však něco hulánů, z Mýta sem povolaných, v městě se objevilo. Vyšetřování, z toho vzniklé, několik let trvalo, aniž k cíli jakému dospělo.“
R. 1851 zrušen byl starodávný hostinec v domě radním, kdy město nabídlo místnosti v něm, pak-li úřad okresní, které tehdy byly zřizovány, do města by přišel. —
R 1859 bylo náměstí vydlážděno . . .

Literatura

 
 
 
ZEIDLEROVÁ, Petra. Jan Křtitel Kunstovný a jeho Ústí. V Ústí nad Orlicí: Městské muzeum, 2014. [44] s. ISBN 978-80-260-6719-1.

 
DANIHELOVSKÝ, Emanuel Vladimír, ed. Krásným Poorlickem, půvabným krajem mezi Orlicí Tichou a Divokou. V Ústí nad Orlicí: Klub čs. turistů, odbor, 1935. 97-[I] s.

 
DANIHELOVSKÝ, Emanuel Vladimír, ed. Turistický průvodce Poorlicka. 2. vyd. Ústí nad Orlicí: Odbor Klubu čsl. turistů, [mezi 1901 a 1925]. 112 s. Ústí nad Orlicí: [8 různých pohlednic]. [Praha]: Klub československých turistů, [1945. [8] l.

 
DANIHELOVSKÝ, Emanuel Vladimír, ed. Ústí nad Orlicí. Ústí n. Orlicí: [s.n., 1931]. [LXIV] s.

 
NYGRÍN, Jindřich. 100 let železnice Olomouc-Praha a město Ústí nad Orlicí: historický nástin dopravy osob a zboží od dob nejstarších a vývoj železnic v Ústí nad Orlicí. V Ústí n. Orlicí: Musejní a letopisecká komise města Ústí n. Orl., 1945. 32 s., [6] s. obr. příl.

 
DANIHELOVSKÝ, Emanuel Vladimír, ed. Ústí nad Orlicí, cíl turistů, letní sídlo, město v klínu kopců a lesů na Tiché Orlici… V Ústí nad Orlicí: Klub českých turistů, [1940]. [XIII] s.
Andrlův chlum … nad městem Ústím nad Orlicí: [Dominující, nejvyšší vyhlídkový bod půvabného Ústecka na Tiché Orlici]. V Ústí n. O.: Klub českých turistů, 1941. [IV] s.
 

HAVEL, Josef a HAVLOVÁ, Ludmila. Až sem…: z historie pohřbívání v Ústí nad Orlicí. Ústí nad Orlicí: Grantis, 2016. 112 stran. ISBN 978-80-86619-54-5.

 

ŠILAR, Jaroslav. Dějiny města Ústí nad Orlicí: od počátků do druhé poloviny 17. století. Vyd. 1. Ústí nad Orlicí: Oftis, 2011. 104 s. ISBN 978-80-7405-111-1.
 

MELŠOVÁ, Jitka a ZAHÁLKA, Martin. Hernychova vila: od soukromé rezidence po veřejný prostor. V Ústí nad Orlicí: Městské muzeum, 2009. 27 s. ISBN 978-80-254-5233-2.
 

ŠPLÍCHAL, Václav. Historie a současnost podnikání na Ústeckoorlicku. 1. vyd. Žehušice: Městské knihy, 2005. 223 s. Historie a současnost podnikání v regionech ČR. ISBN 80-86699-24-2.
 

HETFLEIŠ, Jiří. Historie sportu v Ústí nad Orlicí v datech a číslech. Vyd. 1. Ústí nad Orlicí: Oftis, 2014. 294 s. ISBN 978-80-7405-361-0.
 
SVĚDIROH, Pavel. Historie turistiky na území okresu Ústí nad Orlicí. V Ústí nad Orlicí: Výbor Svazu turistiky OV ČSTV, 1988. 40 s.
 

ŠEFL, Vladimír, ed. a kol. Hudební tradice Ústí nad Orlicí. Ústí nad Orlicí: Okresní knihovna, 1983. 39 s.
 

MUSIL, František. Hrady, tvrze a zámky okresu Ústí nad Orlicí. Vyd. 1. Ústí nad Orlicí: Grantis, 1995. 111 s.

 

Jan Mazánek, český učitel, pěvec a hudebník, čestný občan města Ústí n. Orlicí: 1851-1937. Ústí n. Orl.: Musejní a letopisecká komise města Ústí n. Orlicí, 1938. 39, [I] s. Musejní spisy musejní a letopisecké komise města Ústí n. Orlicí; Čís. 1.
 

Jednota, lidové spotřební družstvo, Ústí nad Orlicí: 1898-1973. Ústí nad Orlicí: [nakladatel není známý], 1973. 91 stran.
 

NYGRÍN, Jindřich, ed. Josef Jungmann a město Ústí nad Orlicí: Na paměť 100. výročí úmrtí zasloužilého národního buditele, zakladatele a budovatele novodobé české slovesnosti. Ústí nad Orlicí: Musejní a letopisecká komise, 1947. 23 s. Spisy musejní; Sv. 6.
 

Katalog výstavy obrazů z bývalé Ústí: Obrazárna Měst. musea v Ústí n. Orl. 24. říjen – 30. listopad. Ústí nad Orlicí: Musejní a letopisecká komise, 1937. [X] s.
 

DUŠEK, Radim. Krajinou počátků železné dámy Olomouc-Praha. Vyd. 1. Ústí nad Orlicí: Oftis, 2011. 23 s. ISBN 978-80-7405-113-5.
 

MUSIL, František a VOLÁK, Vlastimil. Kulturní památky okresu Ústí nad Orlicí I, II, III. 1. vyd. Ústí nad Orlicí: Odbor kultury ONV, 1984. 51, 30, 26 s.

 

ZEINER, Emanuel K. Města Ústí nad Orlicí dějepisné památky. V rychnově n.K.: E.K. Zeiner, 1880. vi, 96 s.
 
DANIHELOVSKÝ, Emanuel Vladimír. Na Tiché Orlici: Hold fotoamatéra-krajináře krásám Tiché Orlice v cyklu 22 obrazů z oblasti Ústí nad Orlicí směrem k Brandýsu n. Orl. V Ústí nad Orlicí: Klub českých turistů, [1940]. [I] s.

 

ČÁSLAVSKÝ, Miroslav. Nové nádraží v Ústí nad Orlicí. První vydání. Ústí nad Orlicí: Oftis, 2015. 47 stran. ISBN 978-80-7405-372-6.

 

Památník ústeckého divadelnictví: [1836]-1936. V Ústí nad Orlicí: Družstvo pro postavení divadlo, 1936. 88 s.

 

TÁBOR, František, ed. a ZELENKA, Josef, ed. [Padesát let historie „Jednoty“]: 1898 … 1948: „Jednota“, východočeské konsumní úsporné a výrobní družstvo … Ústí nad Orlicí. Ústí nad Orlicí: vlastním nákladem, 1948. 125-[I] s.

 

ZÁBRODSKÝ, Josef. Paměti Cecilské hudební jednoty v Ústí n. Orlicí vydané na památku stoletého jejího trvání. Ústí n. Orlicí: Cecilská hudební jednota, 1904. 233 s.

 

Památná místa protifašistického odboje okresu Ústí nad Orlicí. Sv. 1-6. Seš. 6. 2., upr. a rozš. vyd. Vysoké Mýto: Okresní muzeum, 1987. 1 sv. (přeruš. str.).

 

KLIMEŠOVÁ, Hana. Podměstí: tradiční stavitelství v Ústí nad Orlicí. Vyd. 1. V Ústí nad Orlicí: Městské muzeum v Ústí nad Orlicí, 2005. 156 s. ISBN 80-239-6088-1.
Poddanská města v systému patrimoniální správy: [sborník příspěvků z konference v Ústí nad Orlicí 12.-13. září 1995]. Ústí nad Orlicí: Státní okresní archiv, 1996. 187 s. ISBN 80-901114-9-1.
 

CIHLÁŘ, Jiří. První světová válka a Orlickoústecko. Vyd. 1. Ústí nad Orlicí: Oftis, 2004. 56 s. ISBN 80-86042-93-6.

 

LESÁK, Vladimír. Textilní průmysl v Ústí nad Orlicí od poloviny 19. století do konce první republiky. Hradec Králové: Gaudeamus, 1993. 125 s. Vědecké práce Vysoké školy pedagogické v Hradci Králové. ISBN 80-7041-024-8.
 
CIHLÁŘ, Jiří. Těžká léta na Orlickoústecku 1929-1939. Vyd. 1. Ústí nad Orlicí: Oftis, 2000. 176 s. ISBN 80-86042-34-0.

 

Turistický průvodce Poorlicka. Ústí nad Orlicí: Klub čsl. turistů, 1921. 114 s.
 

DANIHELOVSKÝ, Emanuel Vladimír, ed. Turistický průvodce Poorlicka. 2. vyd. Ústí nad Orlicí: Odbor Klubu čsl. turistů, [mezi 1901 a 1925]. 112 s.

 

SEKOTOVÁ, Věra a MACKOVÁ, Marie. Ústecká radnice a městské dějiny: (od feudalismu k novodobé společnosti). Vyd. 1. Ústí nad Orlicí: Oftis, 1998. 122 s., [4] s. barev. obr. příl. Z dějin města Ústí nad Orlicí. ISBN 80-86042-08-1.

 

PŘIBYL, Josef, ŠILLER, Karel a VŠETEČKA, Miroslav. Ústeckoorlicko. 1. vyd. Hradec Králové: Kruh, 1987. 311 s. Východočeský kraj. Okresy; 4.

 

SEKOTOVÁ, Věra. Ústecké hospody, kořalny a restaurace. Vyd. 1. Ústí nad Orlicí: Oftis, 1997. 88 s. Z dějin města Ústí nad Orlicí. ISBN 80-86042-07-3.
 

DUŠEK, Radim. Ústí nad Orlicí. Vyd. 1. Ústí nad Orlicí: Oftis, 2005. 95 s. ISBN 80-86845-30-3.
 

Ústí nad Orlicí: [8 různých pohlednic]. [Praha]: Klub československých turistů, [1945. [8] l.
 

Ústí nad Orlicí: [Prospekt]. Ústí nad Labem: Klub čsl. turistů, [mezi 1945 a 1952]. 1 sv. (nestr.).

 

NYGRÍN, Jindřich, ed. Ústí nad Orlicí a okolí v minulosti. V Ústí n. Orlicí: J. Nygrín, 1941. 31 s.

 

DANIHELOVSKÝ, Emanuel Vladimír, ed. Ústí nad Orlicí, cíl turistů, letní sídlo, město v klínu kopců a lesů na Tiché Orlici… V Ústí nad Orlicí: Klub českých turistů, [1940]. [XIII] s.
 

DUŠEK, Radim. Ústí nad Orlicí v období totalit = Ústí nad Orlicą w okresie totalizmów. Vyd. 1. Ústí nad Orlicí: Oftis, 2010. 135 s. ISBN 978-80-7405-092-3.

 

DUŠEK, Radim, ed. Ústí nad Orlicí v pamětech ochotnického divadla, počátky spolku „Vicena“ a osobnost Jana Mazánka, čestného občana města. Vyd. 1. Ústí nad Orlicí: Oftis, 2010. 487 s. ISBN 978-80-7405-116-6.
 

SLEZÁK, František. Ústí nad Orlicí ve fotografiích Františka Slezáka = w fotografiach Františka Slezáka. Vyd. 1. Ústí nad Orlicí: Oftis, 2007. 119 s. ISBN 978-80-86845-90-6.
 

Vlastivědný sborník Ústí nad Orlicí. Ústí nad Orlicí: Státní okresní archiv Ústí nad Orlicí, 1994-2001.